minerály, drahé kameny, databáze minerálů, učebnice, gem

Učebnice: Broušení a zušlechťování drahých kamenů

Broušení a zušlechťování drahých kamenů

Drahý kámen musí mít samozřejmě určité fyzikální a chemické vlastnosti, aby mohl být za drahý kámen považován a odpovídajícím způsobem i využit. Drahý kámen však musí mít ještě jednu vlastnost, která je v podstatě nedefinovatelná. Musí se líbit. A má-li se líbit (rozuměj též „má-li být prodán za co nejvyšší cenu“), musí mít zajímavou barvu, lesk, tvar..., musí být upraven tak, aby byl co nejlépe použitelný pro šperkařské zpracování, které (pokud je na vysoké úrovni) ještě umocní jeho krásu. A aby byl co nejkrásnější, je broušen a zušlechťován.

Broušení drahých kamenů

Postup broušení drahých kamenů sestává z několika základních operací (které se někdy překrývají, případně i opakují):
•    příprava a výběr kamenů ke zpracování,
•    řezání,
•    štípání,
•    hrubé broušení,
•    jemné broušení,
•    leštění,
•    čištění.

Podle způsobu zpracování drahého kamene existují tyto typy broušení: rovinné broušení, broušení kabošonů, fasetové broušení, tumblerování (tromlování), výroba kuliček a korálků, vrtání, řezání, rytí a plastické vybrušování.

Rovinné broušení
Při rovinném broušení je na drahém kameni vytvářena jedna rovná plocha nebo je z drahého kamene nejprve vyříznuta deska (či destička), které je broušena na jedné straně, případně na stranách obou. Rovinné broušení se nejčastěji používá při zpracování tzv. sbírkových kamenů (zejména achátů a jaspisů), při výrobě šperkových destiček a přívěsků.

Broušení kabošonů (čočkovců)
Jako kabošon (čočkovec) je označován kámen vybroušený dokulata, avšak s rovnou spodní plochou. Název kabošonu bývá upřesňován jeho tvarem (tj. obrysem kamene při pozorování shora) – např. kulatý kabošon, oválný kabošon, trojúhelníkový kabošon...
 
Fasetové broušení
Fasetové broušení je metoda zpracování kamene, při níž je na jeho povrchu broušením vytvářeno velké množství rovných plošek, označovaných obecně jako fasety. Typ brusu (viz níže) je volen tak, aby se co nejlépe využilo přirozených kvalit kamene.

Kulatý briliantový brus (při pohledu zboku). Na jeho příkladu jsou vysvětleny pojmy, které se užívají i u dalších fasetových brusů. Brus se dělí na dvě hlavní části: Jeho vrchní část se označuje jako korunka (nebo taky svršek). Hlavní rovná plocha na vrcholu kamene, která je současně největší fasetou, se nazývá tabulka. Spodní část kamene se nazývá pavilon (nebo spodek). Fasety pavilonu se sbíhají do špičky (nebo hrany spodku u jiných brusů); často je špička zbroušena do drobné plošky označované jako kaleta (kaleta je tedy protipólem tabulky, s níž je rovnoběžná). Zpravidla velmi úzká obvodová ploška podél nejširšího místa kamene, kde korunka přechází do pavilonu, se nazývá rundista.

Pro větší názornost je v levé třetině následujícího rámečku trojice obrázků, která znázorňuje pohled na svršek briliantového brusu shora (horní obrázek), pohled na briliantový brus z boku (prostřední obrázek) a pohled na spodek briliantu zespodu (dolní obrázek).

Poznámka: do kulatého brialiantového brusu jsou broušeny různé drahé kameny i materiály je imitující (např. sklo). Termínem „briliant“ se tedy rozumí pouze tvar fasetového brusu a ne druh kamene (briliant tedy není totéž co diamant!), i když v posledních letech je např. na burzách drahých kamenů termín kulatý briliantový brus (angl. „round brilliant cut“, příp. „round diamond cut“) užíván pouze pro brusy zhotovené z diamantu (geometricky identické brusy z jiných materiálů jsou označovány jen jako kulaté brusy – angl. „round cut“).
Proč se diamanty brousí přednostně do briliantového brusu dokládá dvojice následujících obrázků (oba brusy byly zhotoveny z diamantů prakticky shodných optických vlastností):
 
V současnosti jsou drahé kameny broušeny do několika desítek druhů fasetových brusů, označovaných různými názvy. Dvanáct z těch nejběžnějších druhů je schematicky znázorněno na následujícím obrázku, a to při pohledu shora (tedy na tabulku). Vzhledem k tomu, že česká terminologie je v některých případech nejednotná, jsou v závorce uvedeny i běžně užívané anglické názvy.
 
Počty faset jsou na různých brusech rozdílné: kulatý briliantový brus (standardně 57 faset), oválný brus (69 faset), poduškový brus (kolem 64 faset), markýz (57 faset), pendlok (71 faset), brioleta (84 faset), srdíčko (59 faset), osmiúhelníkový brus (53 faset), smaragdový brus (kolem 50 faset), bagetový brus (kolem 20 faset), čtvercový brus (57 faset), trojúhelníkový brus (43 faset).


Z dalších typů standardních fasetových brusů je nutno zmínit ještě alespoň tzv. roháček (anglicky „princess cut“, jenž má čtvercový obrys a standardně 76 faset) a počtem ploch mimořádné milénium (anglicky „millennium“). Milénium bylo vytvořeno poprvé v roce 1999 jako symbol nového tisíciletí – na jeho pavilonu je 624 faset, na korunce 376 (tedy celkem 1000 faset).
Kromě standardních druhů brusů existují tzv. fantazijní brusy („fancy“). Jejich tvar se často řídí povahou suroviny (tvarem surového kamene, rozmístěním vad, které mohou být po vybroušení kamene esteticky zajímavé...). Tvorba fantazijních brusů má však v mnoha případech zcela jiný důvod: Zatímco zhotovení standardního brusu je pro špičkového brusiče jen rutinní záležitostí a „každodenním chlebem“, fantazijní brusy umožňují jejich autorům realizovat své vlastní představy a vytvořit něco unikátního (řečeno jinak: broušením svatovalentýnských srdíček se můžete docela dobře uživit, ale asi se neproslavíte).
Velmi často je tvar brusu nazván podle obrysu kamene, jak se jeví při pohledu shora: např. kulatý brus, oválný brus, osmiúhelníkový brus, čtvercový brus, trojúhelníkový brus, hruškovitý brus, srdíčko...
Následující série obrázků představuje hlavní typy fasetových brusů:

Tumblerování (tromlování)
Tumblerování (tromlování) je opracování drahých kamenů jejich omíláním a leštěním v otáčejícím se bubnu. Výsledkem jsou v ideálním případě dokonale vyleštěné „valounky“, správně označované jako tumblerované (tumblované) nebo tromlované kameny. I když jde o metodu velmi jednoduchou, její výsledky mohou být překvapivě dobré (viz následující obrázky). Pokud je k tumblerování využita relativně levná surovina (a to je běžné), pak může být i cena tumlerovaných kamenů relativně nízká (obvykle 15 až 75 Kč v závislosti na povaze suroviny a velikosti „oblázku“).
 
Vrtání
Vrtání kuliček, korálků, přívěsků, knoflíků apod. se někde stále ještě provádí „klasickou“ technikou, tj. otáčejícím se vrtákem z tvrdokovu za stálého přidávání brusiva s olejem. Tato technologie je ale postupně vytlačována vrtáním pomocí ultrazvuku (vibrací) nebo vrtáním laserovým.
 
Rytí, řezání a plastické vybrušování
Umělecká technika řezání a rytí drahých kamenů (nebo také skla) se nazývá glyptika. Shodným termínem se často označuje i finální produkt tohoto uměleckého rytí či řezání. Umělecky rytý kámen můžeme označit i termínem gema (příp. gemma).
Glyptika rozlišuje dvě rozdílné techniky, jejichž výsledkem jsou dva rozdílné produkty, označované jako intaglie (či intaglio) a kamej.


Jako intaglie je označována rytina hloubená do kamene, nejčastěji průhledného (křišťál, ametyst), a na tuto rytinu, která je vytvořena na spodní straně kamene, se díváme skrze vyleštěnou horní plochu. Dříve se touto technikou zhotovovala např. pečetidla a pečetní prsteny (v tomto případě byly využívány i neprůhledné drahé kameny - např. achát, hematit, jaspis).
Kamej má naopak vypouklou kresbu, je to tedy rytina vystupující z kamene jako reliéf. Kamej se často ryje do achátů, slonoviny, vltavínů nebo rubínu.
Plastickým vybrušováním se tvoří: plastiky (např. „sošky“), různé dekorativní předměty zdobené např. rýhami, galanterní zboží (spony, knoflíky apod.) a také dutě broušené nádoby různých rozměrů (vázy, misky, hrníčky – užívané většinou jako dekorace).


Zušlechťování drahých kamenů
Většina drahých kamenů prochází před uvedením na trh (tedy ještě před prodejem klenotníkovi) některou z rutinních úprav, jejichž výsledkem je zušlechtění drahého kamene. Cílem zušlechťování drahého kamene je hlavně změna barvy (samozřejmě na barvu či odstín žádanější a komerčně zajímavější) nebo odstranění defektů typu prasklin a uzavřenin (to vede často k výraznému zlepšení vzhledu drahého kamene a samozřejmě ke zvýšení jeho ceny na trhu). Zušlechťování drahých kamenů může vést k drobným změnám v jejich krystalové struktuře (příslušnost k určitému nerostnému druhu však zůstává zachována - diamant je stále diamantem, topaz stále zůstává topazem, i když se jeho barva zušlechťováním změní). Jiná situace může nastat v případě variet (odrůd). Například fialová odrůda křemene zvaná ametyst může zušlechťováním (vypalováním) získat žlutou barvu, a pak již jde o citrín. Protože je zušlechťována přírodní surovina, jsou i zušlechtěné drahé kameny považovány za přírodní! To platí vždy, tedy i v případech, kdy je zušlechťováním docilováno barvy, v níž se daný minerál v přírodě nevyskytuje.
V současnosti jsou v procesu zušlechťování běžně užívány tyto typy úprav (často v kombinacích): tepelná úprava (vypalování, žíhání), ozařování, barvení, impregnace a odstraňování uzavřenin laserem.


Vypalování drahých kamenů je zcela běžnou úpravou. Takto lze zbarvení kamene zesvětlit, ztmavit nebo zcela úplně změnit; zpravidla vypalování vede i ke zvýšení čistoty kamene. Výsledek vypalování u konkrétního materiálu výrazně závisí na podmínkách a průběhu tohoto procesu (na délce vypalování, rychlosti zahřívání, dosažené teplotě, způsobu ochlazování a též na charakteru prostředí, v němž vypalování probíhá). Obecně jsou tepelné úpravy trvalého rázu (tedy barevné změny vyvolané vypalováním jsou trvalé), i když výjimky existují (např. blednoucí citríny vytvořené vypalováním ametystu). Vypalováním jsou zdůrazňovány např. barevné odstíny akvamarínu (modrozelená barva se mění na blankytně modrou), měněny odstíny drahokamových odrůd korundu (rubínu a safíru) a také elbaitů (zpravidla je prováděno zesvětlování indigolitu, ztmavování rubelitu). Zirkony, které mají přírodní hnědou barvu, lze vypalováním v redukčním prostředí přeměnit na sytě modré, v prostředí oxidačním na zlatožluté.


Nerovnoměrně nebo slabě zbarvené ametysty jsou vypalovány při teplotě 400 – 500 °C, kdy dojde ke změně jejich zbarvení na žlutohnědé, příp. až červenohnědé. Takto je ametystová surovina zušlechtěna na citrín (většina šperkařských citrínů má právě tento původ). Vypalování ametystů může vést i ke vzniku zeleného zbarvení – drahý kámen je pak označován jako zelený ametyst. Vypalováním hnědého tygřího oka se získává oko býčí.


Přírodní zbarvení tanzanitu využívaného pro šperkařské účely je medově žluté až hnědé nebo inkoustově modré. Vysoká komerční úspěšnost tohoto drahého kamene spočívá ve výrazné změně jeho barvy při vypalování při teplotách 480 – 680 °C. Medově žluté až hnědé tanzanity se mění na modrofialové; inkoustově modré tanzanity získávají intenzivně modrou barvu. Vypalování současně vede ke zvýraznění pleochroismu – v závislosti na úhlu pohledu může zušlechtěný tanzanit vykazovat tři rozdílné barevné odstíny.


Zušlechťování drahých kamenů je často prováděno radioaktivním zářením. Tato metoda je aplikována zejména v případě topazu, diamantu a též některých variet křemene. Bezbarvý topaz získává díky ozařování modrou barvu, v případě topazů žlutých vede ozáření k žádoucímu zvýraznění tohoto zbarvení. Z relativně levných žlutavých či hnědavých diamantů lze vypalováním a ozařováním vytvořit diamanty různých („fantastických“) barev a odstínů – tyto diamanty se označují zpravidla jako „fancy“. Z bezbarvého křemene lze radioaktivním ozařováním získat křemen šedohnědý či kouřově hnědý; vypalováním v kombinaci s radioaktivním ozařováním jsou produkovány tzv. ametríny, tj dvojbarevné křemeny, jež jsou zčásti fialové (ametyst), zčásti žluté (citrín).
 

Ozařování je velmi levnou metodou zušlechťování, ale při použití nevhodných radioizotopů mohou pak kameny samy „zářit“, tedy mohou být zdrojem radioaktivního záření, jehož intenzita může překračovat stanovené normy. To se týká zejména některých intenzívně zbarvených modrých topazů. Radioaktivita zušlechtěného materiálu se sice poměrně rychle snižuje, v případě některých kamenů však může trvat několik let, než jejich radioaktivita klesne na bezpečnou úroveň.
V průběhu tepelné úpravy může docházet reakcím mezi zušlechťovaným kamenem a okolním prostředím. Například žíhání safíru v prostředí s berylliem vede k difúzi iontů beryllia do povrchové vrstvy kamene za vzniku určitého barevného efektu (může takto vzniknout oranžově nebo oranžově červeně zbarvený safír, označovaný jako padparadža). Difúze je využívána i při zušlechťování diamantu a topazu.


Dalším způsobem zušlechťování drahých kamenu je jejich barvení. To je prováděno zejména u kamenů neprůhledných a porézních. Kameny jsou napouštěny barvivy nebo látkami, které se pigmentem stanou po vypálení nebo po následném působení dalších chemicky aktivních látek (např. kyselin). Klasickým příkladem je barvení achátů, v nichž se střídají porézní vrstvičky s vrstvičkami kompaktními, a tedy uvedeným postupem neobarvitelnými. Naprostá většina onyxů a sardonyxů na trhu byla získána barvením barevně nevýrazných achátů.


Drahé kameny, v nichž jsou trhliny zhoršující jejich vzhled, se dříve impregnovaly speciálními bezbarvými oleji nebo vosky. Tato procedura byla prováděna hlavně u smaragdů.   Po delším čase (roky, desítky let) takto zušlechtěný smaragd „oschne“, trhliny se zviditelní (opět na nich dochází k odrazu světla) a drahý kámen je nutno opět „naolejovat“. V současnosti jsou k vyplňování trhlin ve smaragdech (a také rubínech a příp. dalších drahých kamenech) využívány syntetické pryskyřice, které na rozdíl od olejů „nevysychají“.


Další možnou úpravou drahého kamene je laserové odvrtávání vad a nečistot, prováděné hlavně u diamantů. Otvor takto vzniklý je zaplňován materiálem, jenž je podobný sklu a jehož barevný odstín je blízký odstínu zušlechťovaného kamene.

Reklama Ranky:
D
Tradiční český výrobce sportovní výživy Promil